Žádejte nemožné!
Pokus o portrét Jana Herynka

V místech, která nenašla či ztratila svůj řád, někde mezi městem a krajinou, na vsi, do níž se zařízly fabriky a nákladní nádraží; všude tam, kde vládne entropie, býváme překvapeni, když náhle za ohybem asfaltky spatříme dům jakoby z jiného času. Bývají to secesní nebo romantické vily vzdorující v utopiích, v nemístech, jež přeryly bagry a předefinovaly komíny a železniční tratě. 

Jan Herynek v jednom takovém domě prožil dětství a založil rodinu a pokračuje v tradici, která začala už roku 1912, když jeho pradědeček koupil vilu v olomouckých Bělidlech. Zdá se mi příznačné začít pokus o jeho malý portrét právě pohledem do takové vily, pohledem do tiché, bílé haly s točitým anglickým schodištěm. 

Grafika Jana Herynka znám totiž nejenom coby jeho příležitostný klient, ale vidím i to elegantní schodiště, jeho otce, výjimečného šperkaře a kreslíře, i jeho maminku překladatelku poezie. A když s Janem sedíme před monitorem, jsou dům i jeho lidé nějak nenuceně spolu s námi. Není tedy náhoda, že si Jan jako motto svého studia zvolil sousloví „viditelné hodnoty“. Dobře vyjadřuje, o co se ve své práci snaží, ale předjímá i to, co bývá někdy předmětem nedorozumění mezi ním a nedočkavým světem jeho klientů. 

Honza nestudoval nejprve grafický design, ale dějiny umění, snad i proto tíhne, dychtí po jiném. Němci znají sousloví streben nach Vollendung – touha po dokonalosti. Myslím si, že se dobře hodí na Honzovo úsilí. Ať už jde o obal zboží ze supermarketu nebo na krásnou literaturu, tíží ho ta všudypřítomná rozbitá krajina kolem. Grafikové nebývají oblíbenými kolegy ani mezi spisovateli a editory, natož pak mezi výkonnými manažery žádajícími obal pro svůj produkt. Grafikům bývá někdy vytýkáno nepochopitelné lpění na něčem tak „banálním“ jako jsou vzájemné vztahy formy a obsahu, poměry písma a ploch, rozdíl mezi apostrofem a uvozovkami atd. atp. V Honzově případě to však není samoúčelné požitkářství. Je to otázka smyslu: „Stejně jako svou paměť a svou vzpomínku na řád, který tu původně měl být, budeme v tomto smyslu pořád stavět ´proti´i své požitkářství: kdyby jenom proti slepému konzumu a tomu rychlému, jen bezprostřednímu uspokojování potřeb, skrze něž soudobý svět, s opomíjením nutné okliky, upírá čím dál soustavněji životu i možnost transcendence a vnitřního přesazení svých momentálních hranic.“ (Petr Král, 1987) 

Udělal jsem pár nutných oklik, abych si dovolil napsat, že práci Jana Herynka vnímám jako součást toho, čemu Angličané říkají common good, a co se do češtiny překládá jako starost o obecné dobro. Není mu lhostejná podoba světa kolem a tak, i když jde „jen o kšeft“, se svou troškou snaží přidat k viditelnému i hodnoty. Tím vlastně – abychom neskončili tak neodpustitelně pateticky – bezděky sleduje dávné heslo revolučních studentů z Paříže roku 1968, kteří volali: Buďme realisté, žádejme nemožné!

David Voda, teoretik výtvarného umění – 9. prosince 2008